Na shledanou Evropo... nebo sbohem?

Mluvím já ✎Denisa
(všechny fotky v tomto blogu jsou Arthura)

V mém srdci se odehrává tsunami. Vyvolává ho naše plavba z Evropy do Afriky, ale přesně nechápu čím to je. Proč takové obavy? Samozřejme, objektivních faktů, které by mě můžou vyvést z míry, je dost. Třeba vědomost, že naše úspory jednou skončí a že se ten den logicky blíží, když pořád nemáme žádné nové přijmy. Že cestování se dvěma teenagery je mnohem složitější než s malými dětmi. Že konfliktů je víc a že čím víc se opakují, tím víc nás tíží. Že po všech překážkách, které jsme už prožili, jsme vyčerpaní. Je opravdu rozumné dál usilovat o naši vysněnou cestu? A když už odjedeme, nebylo by lepší si prostě užít ty měsíce, které nám zbývají, a nesnažit se plnit ještě k tomu nějaké vznešené projekty?

V mém okolí i v mém nitru je vše v pohybu. Než jsme si koupili lístek na trajekt, udělali jsme si zásoby na dva roky: školní sešity, léky, boty... Myslíme ve velkém. Co to říkám, ve velkém? Přímo roajálně! Rozloučení se Sète nám připadalo majestátní. Náš drahý přítel Manuel přinesl do přístavu naše "poslední"pains au chocolat (rohlíky s čokoládou). Ve frontě před naloděním jsme si je společně vychutnali uvnitř Taa. Další loučení už bylo na dálku. Manuel a Pierre se sešli u majáku, aby zpovzdálí sledovali odjezd naší lodi. Viděli jsme je dalekohledem. Zdálo se to jako věčnost, mávali jsme na sebe, gestikulovali... Loď se pomalu dává do pohybu a maják se zmenšuje. Naši přátelé jsou čím dál menší. Z Evropy, která nás tak dlouho hostila, se stává mlhavý flek, pak čára, a nakonec už zbývá jen moře. Na druhé straně to bude Afrika, která nás přime do své náruče.

Ani v naši rodince není stejná atmosféra jako minule. Když jsme přes Středozemní moře pluli poprvé, byli jsme napnutí, nadšení a trochu jsme se i báli. Byli jsme zvědaví na všechno a na všechny. Jaké bude Maroko a Afrika? Jak nás jejich obyvatelé přijmou? Teď už to známe. Dva měsíce v Maroku nám ukázali cestu. Teď už víme, že náši rodinku spojuje láska k cestování a nadšení z objevování. V srdcích máme dost místa pro všechny nové lidi, které cestou potkáme. Nomádský způsob života nám sedí. Nechceme si myslet, že by naše cesta skončila dříve, než přijde její čas, a než budeme připraveni udělat další krok. Pro tuto chvíli je to to, co chceme. I když to zřejmě nebude vždycky jednoduché.

Jak tak stojím na palubě lodi a sleduji Evropu, jak mizí, myšlenky se mnou hážou jako na horské dráze. Ráda bych si dopřála dost času na objevování každé země. Pomaloučku. Skutečně ji pochopit. Dostat se až do srdce, kterým žijí jeho lidé. Najít pro každou zemi skutečné místo ve svém srdci. Ale jen v Africe už je tolik zemí! A co Evropa? Kdy zase uvidím své rodiče? A naši přátelé, promění se odteď v digitální obrázky na mobilu? A věci, které jsme vystěhovali z našeho domu? Jsou roztroušené v krabicích po domech našich přátel... chudáci... bude to na ně dlouhé! Budou mít trpělivost čekat, až se vrátíme? Ale kdy? Ale co to bude za návrat? Bude to jen zastávka, abychom své věci věnovali charitě a osvobodili tak přátele... než se znovu vydáme na cestu? Nebo naše věci přemístíme do kontejneru a necháme si je poslat... nevím kam, do našeho nového "domova"? Nebo to bude úplně jinak... možná budeme štastní, že nám alespoň tyto věci zůstali, až se za půl roku vrátíme bez peněz, bez práce a bez sebevědomí, protože se nám naši velkou cestu kolem světa nikdy nepodařilo uskutečnit?

Mé srdce se zmítá mezi nadějí a strachem z nesplnění snu. Je to, jako bychom se teď už doopravdy rozhodli hrát ruskou ruletu, hrát vabank. Buď uspějeme, nebo o všechno přijdeme. Ale nechávám se unést, takové drama to přece není! Uklidni se, děvče! Vzpamatuj se. Ano, je pravda, přišli jsme jen o velkou částku peněz tím, že jsme si udělali zpáteční cestu trajektem navíc, ale kromě toho, co se vlastně změnilo? Chceme si vyzkoušet náš cestovní sen, a to taky uděláme. Kdykoli se můžeme otočit, vrátit se a usadit se ve Francii, v Evropě, kdekoli budeme chtít. Už jsme to udělali mnohokrát: v Paříži, v Madridu, ve Spojených státech, v Nice, v České republice, v Nizozemsku... A nikdy to nebyl problém, prostě jsme do toho šli a basta. Umíme to a jsme na to zvyklí. Není proč se stresovat.

Ale mě to nepřipadá stejné jako dřív. Plujeme vstříc něčemu novému. Vede nás náš sen. Hledáme, kým jsme nebo kým bychom mohli bý. Jakou budoucnost bychom si mohli vybudovat, pro nás a naše děti, a jak radostně soužít s lidmi a s přírodou. Všechno to určitě má nějaký smysl, cítím to, i když zatím nedokáži najít slova a popsat o co jde. Časem se to určitě vyjasní. Prozatím jsem alespoň nadšená, protože cítím, že prožívám (pro mě) důležitý okamžik. Cesta trajektem. Vychutnávám si ji. Možná to je jen nevýznamný přesun a o moc vlastně nejde, ale já chci věřit, že je to první krok, který nás dovede do nového světa. Svět se samozřejmě kvůli nám nezmění. Ale náš pohled na něj ano. A to by pro nás mohlo změnit všechno.

Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Vím jen, že teď a tady se cítím být přesně tam, kde mám být. :-)